1. československá horolezecká expedice: Hindúkuš 1965

Před pětapadesáti lety se českoslovenští horolezci konečně dočkali vlastní samostatné expedice do asijských velehor. Oblast afghánského Váchánu, nacházející se v severovýchodní části pohoří Hindúkuš, nebyla zvolena náhodně. Nejen pro horolezce se otevřela nedávno, až v roce 1959. Během šesti let tamní panenské pěti, šesti a sedmitisícové štíty zdolávali němečtí a italští horolezci. Další norské, japonské, polské, britské, švýcarské a rakouské expedice na nejvyšší vrcholy východního Hindúkuše vesměs úspěšně útočili už od roku 1950 z pákistánské strany. Čechoslováci pochopitelně nechtěli zůstat pozadu a měli konečně jedinečnou možnost zúročit svoji přípravu a zkušenosti z Tater, Alp a Kavkazu v místech, kam do té doby lidská noha nevstoupila. Vybrali si údolí Išmurch, jedno z mnoha bočních údolí Váchánského koridoru, horního toku řeky Pjandž, respektive veletoku Amudarja, starověkého Oxu.

průkopníci v afghánistánu

I. československá horolezecko-vědecká expedice byla svého času ostře sledována dobovým tiskem a po návratu jejich účastníků v září 1965 byla opublikována řada článků v novinách a časopisech. V roce 1967 vyšly dvě knihy, podrobně zachycující průkopnickou činnost horolezců slovem i obrazem. Faktografickou Na Ledovcích Váchánu sepsal vedoucí expedice Vladimír Šedivý, po kapitole přidali i Radan Kuchař a vědecký pracovník Milan Daniel. Šedivého vnučka mi před pár lety prozradila, že dědovi s psaním značnou měrou pomáhala babička, povoláním učitelka. Hindúkuš je výpravná velkoformátová publikace fotografa Viléma Heckela s beletristicky až poetickými laděnými texty lékaře expedice Jaromíra Wolfa. O deset let později věnuje afghánskému působení několik kapitol parazitolog Milan Daniel ve výtečné knize Život a smrt na vrcholech světa. Nebudeme v článku parafrázovat jejich obsah, ale využijeme možnosti publikovat vzpomínky dosud žijícího účastníka, horolezce Honzy Červinky. Oživíme známé i doposud nepublikované střípky příběhu, který zásadně formoval dějiny československého horolezení.

Kam pták nedolétne

Dnes už bohužel takřka zapomenutým je půlhodinový dokumentární snímek Kam nedoletí pták z roku 1966, skvěle obrazem i slovem zachycující průběh počínání horolezců v severovýchodním Afghánistánu. Na barevný film ho natočil kameraman expedice Bedřich Roger, který se posléze ujal i režie za odborného poradenství Vladimíra Šedivého. Záběry z vyšších poloh pořídil Honza Červinka. Dobový narativ snímku zní až tajuplně, což s odstupem více než půl století zcela autenticky zachycuje dobovou atmosféru a realitu poloviny šedesátých let, kdy měli horolezci i vědci možnost popisovat prázdné stránky papíru. Spoluvytvářet příběhy, které na nás v současnosti působí až mýticky.

V tehdejším Afghánistánu vládl šáh (král) a o revolučních bojůvkách vyhrocených sovětskou invazí na konci 70. let nikdo neměl ani potuchy. Nechme zaznít úvodní pasáže komentáře k filmu: „Země, která nemá přesnou mapu. Nikdo přesně neví, kolik je zde hor. Ale od tohoto neurčitého počtu je třeba neustále odečítat. Tentokrát číslo 17. Sedmnácti velehorských vrcholů zde bylo opět dosaženo. 17 hor bylo změřeno, jejich okolí zmapováno, ví se něco o jejich počasí, je známo, co roste a žije na jejich úbočích. Až opět zmlknou hlasy v údolí, vítr rozfouká stopy těch, kteří přišli jako první. Všechno bude takové, jako na počátku. Jen jména hor, s takovým úsilím vynesená na vrcholy, už nerozpustí slunce, ani nezahladí sníh.

20. června přistála v Kábulu, hlavním městě Afghánského království. I. československá horolezecká expedice Hindúkuš 1965. Tvoří ji třináct mužů, o nichž se čtenáři novin mj. stačili dozvědět, že průměrný věk členů výpravy je zhruba 36 let, a že doma zanechávají dohromady čtyřiadvacet dětí a třináct manželek, které mají pochopení pro horolezeckou vášeň svých druhů. Čtyři a půl tuny nákladu jsou připraveny k transportu. Všechno je spočítáno, o všem se ví. Jen jedno zůstává stále nejisté: do kterého koutu Afghánistánu dostaneme povolení. Naším tajným přáním stále zůstává legendární Váchán. Na povolení vstupu do těchto míst čeká s námi ještě několik výprav z Evropy i Asie. Afghánská vláda však takové povolení odmítá vydat. S nepatrnými nadějemi odjíždíme do Fajzabádu, kde se o nás má s konečnou platností rozhodnout.“

Honza Červinka (* 1930)

Opavský rodák byl členem prvního čs. horolezeckého reprezentačního družstva od roku 1950. V 50.-90. letech se účastnil výprav do Alp a na Kavkaz a dvanácti expedic do světových velehor. V současnosti žije v Hořejším Vrchlabí, kde se mj. věnuje včelaření a zpracovávání vlastního fotoarchivu. V červnu ve zdraví oslavil devadesátku a v srpnu poutavě a vtipně téměř hodinovým progresivním monologem zahájil 25. výstavu autorských fotografií z horolezeckých expedic. Jeho autorské fotografie pořízené v roce 1965 v Afghánistánu zdobí tento článek.

Expedice 1965 očima Honzy Červinky

Samostatná expedice se připravovala velmi dlouho a podařilo se to tehdy, když jako vedoucí horolezeckého svazu nastoupil Vladimír Šedivý. Ten byl zaměstnán na ministerstvu práce a podařilo se mu prosadit, abychom se do Afghánistánu dostali. Rozhodnutí, že se pojede, padlo někdy na jaře 1964. Já byl tenkrát v Olomouci, od roku 1962 ženatý, ale stále jsem byl v horolezeckém manšaftu. Každý rok se hodnotily výsledky z minulé sezóny a výkony jsem měl stále dobré. Ale kolovaly fámy, že jsem se oženil a už netrénuju, tak se mnou nepočítali a udělali mě třetím náhradníkem.

Co se týče organizačních záležitostí, tak každý musel mít povolení od zaměstnavatele. Ten mě musel uvolnit a také se za mě zaručit. K tomu se vyjadřovaly různé výbory, ředitel atd. Konečné slovo měli na ÚV ČSTV. I když jsem nebyl ve straně, tak jsem s tím neměl problém, možná proto, že jsem byl čerstvý mistr sportu. Ale se všemi úřady a straníky jednal hlavně vedoucí výpravy. V práci jsem dělal přesčasy a nebral si náhradní volno a nastřádal jsem si volno na expedici. Expedici platil stát a obcházely se podniky, které nám poskytly potraviny, výstroj atd.

1.československá vědecko-horolezecká expedice

Šedivý to postavil jako vědecko-horolezeckou expedici, tak se mu to určitě lépe prosadilo. Taky se mu podařilo zařídit zdarma leteckou přepravu do Kábulu a zpátky. Byl šikovný manažer a chtěl tam mít spolehlivé lidi a bral to poctivě. V rámci příprav jsme prodělali testy v Leteckém lékařském ústavu v Praze, kde měli podtlakovou komoru a zkoušeli, jakou výšku vydržíme. Nejvíc tenkrát vydržel Kuchař. Ale v praxi to žádný vliv nemělo, protože je vše ovlivněno počasím, stravou psychikou a dalšími faktory. V letadle jsme letěli jen členové expedice, užili jsme si naposledy piva. Když jsme přistáli v Kábulu, tak na letišti bylo spousty lidí, tudíž jsme mysleli, že nás vítají, ale oni si přišli vyzvednout nebožtíka, co s námi letěl z Prahy v nákladním prostoru v rakvi.

Kameramanem expedice

Výbor, který připravoval expedici, uzavřel kvůli propagaci smlouvu s Československým krátkým filmem Praha. V té byla podmínka, že expedice dá k dispozici jednoho horolezce, který bude obsluhovat druhou kameru. Tak oslovili nejdřív prvního a poté i druhého náhradníka, ale pro oba byla tato role ponižující. Tak jsem si říkal, že i když nebudu moci moc lézt, tak se aspoň podívám do Hindúkuše. Na základě toho začal kolotoč, během kterého jsem musel prodělat školení opravy kamery a další technické záležitosti.

Při lezení jsem měl oproti ostatním spolulezcům tu nevýhodu, že jsem měl na zádech o 10kg navíc. Ale absolvoval jsem sedm prvovýstupů na pěti a šestitisícové vrcholy. Během měsíčního čekání na povolení do Váchánu jsme s kameramanem Bedřichem Rogerem čtrnáct dní cestovali po Afghánistánu a měli k dispozici auto se šoférem, které nám dalo k dispozici afghánské ministerstvo turistiky, pro které jsme také točili propagační film. Ten jsem ale nikdy neviděl. Některé cesty s námi absolvoval i fotograf Vilda Heckel. Takže jsme se dostali na řadu zajímavých míst: Mazáre Šaríf, Kundúz, Bámján, Balch, Bandamirská jezera atd. 

Během čekání v Kábulu na povolení do Váchánu proběhla i návštěva afghánského krále, dokonce se za ním se zástupci expedice poprvé dostal náš velvyslanec. Jako dar jsme králi přivezli loveckou pušku se stříbrem vykládanou pažbou. V Kábulu byla tenkrát nemocnice, ve které působil i český personál. Mezi nimi i sestra, která ošetřovala krále. Ta se zmínila o naší expedici, načež on dal pokyn guvernérovi Fajzabádu, který měl na starosti oblast Váchánu, a na základě toho jsme odjeli do Fajzabádu, kde jsme ještě dva dny čekalo na vyjádření guvernéra. Oni tam nikoho nechtěli pustit, protože nedlouho před námi tam místní loupežníci povraždili horolezce z německé výpravy, tak se báli z bezpečnostních důvodů.

První dojem z Afghánistánu byl naprosto nepředstavitelný. Žilo se tam starým způsobem, civilizace se teprve pomalu začala zabydlovat. Češi tam stavěli cementárnu, konzervárnu, továrnu na zpracování kožešin, působili tam zástupci Jawy a Tatry. České rodiny v Afghánistánu, se kterým se v tu dobu dost obchodovalo, si během čekání v Kábulu vzali členy expedice do rodiny a starali se o ně, přičemž byli rádi, že mají kontakt s krajany. Tak vše proběhlo v rámci oboustranné spokojenosti. Doprava byla ale obtížná, protože tam nebyly pořádné silnice a vůbec žádná železnice.

Příjezd do Váchánu

Ve Fajzabádu nám dali k dispozici vojáky. Pak se dojelo do vesnice Išmurch a tam se najali nosiči a dostali jsme se do základního tábora. Hodně se brodilo divokou řekou. Tam s námi zůstalo několik vojáků, ale jako zbraň měli většinou jen hole. V údolí Išmurch nikdo před námi nebyl. Materiály jako nákresy a fotografie jsme měli od rakouských a italských kolegů.

Expedice byla tvořena v zásadě třemi skupinami. První tvořili Radan Kuchař, Miloš Matras a Jožo Psotka, druhou Ivan Gálfy, Ivan Urbanovič, Mirek Jaškovský a já. Vilda Heckel se nejdřív držel první skupiny, ale ti ho potom nechtěli, protože lezli těžší výstupy a měli pocit, že je zdržuje, tak ho to mrzelo a přidal se k nám. Protože jsem točil, tak jsem občas šel i s první nebo třetí skupinou, kterou tvořili vedoucí Vladimír Šedivý a trenér Rudolf Antoníček. Bedřich Roger vysoko nelezl, ten nás spíš točil zespodu, doplňující záběry k těm, co jsem točil nahoře. Doktor Jaromír Wolf v závěru dva kopce vylezl a Milan Daniel se soustředil hlavně na výzkum.

Točení bylo velice obtížné. Pořád jsem musel hlídat kameru a baterii, aby nezamrzla, na noc to dával do spacáku. V terénu jsme na to měli na kamery ušité povlečení. Roger mě nechal celkem volnou ruku a řekl mě, ať točím to, co se mi líbí. K dispozici jsme měli dvě kamery Konvas, 35mm, svitkový film, točilo se na barevné Orwo. Všechno jsem točil z ruky, bez stativu a kamera vážila šest kilo, plus náhradní filmy a baterka. Film Kam nedoletí pták získal v roce 1966 Zlatý rhododendron, první cenu na festivalu filmů o horách v Trentu. O dva roky později na Tirič Miru dali kameru Mirkovi Jaškovskému, a ten z toho byl nešťastný, ale já byl za možnost obsluhovat kameru rád.

Pád laviny

Museli jsme dávat pozor na laviny, bylo mnoho sněhu. Stala se i nehoda, když jsme lezli na vrchol štítu v hlavním hřebenu, o kterém jsme si mysleli, že je Lunkho. Zespodu vedl pilíř, poté hřeben a po něm ledový výšvih. V něm jsme se celá čtyřčlenná skupina zaskobovali, respektive zajistili pomocí šroubů, co vypadaly jako vývrtka na víno. Urbanovič šel nahoru a Gálfy ho jistil. Stěna byla dost kolmá a pak se to začalo uklánět. Jak tam vylezl, tak uříznul lavinu a letěl s ní dolů. Všude sníh, nic jsme neviděli, ale jištění naštěstí vydrželo. Lano bylo napnuté a najednou vyletělo nahoru, tak si říkáme, že se urvalo a Urbanovič spadl. Voláme a za chvíli se ozvalo: „Žijem, žijem!“ Tenkrát se uvazovalo jen lehce do pasu, tak ho to škrtilo a měl naštěstí nůž, tak se odřízl, protože metr pod ním byla sněhová plošina, na kterou dopadl. Gálfymu to stáhlo prst do skoby a zlomilo palec a Urbanovičovi to sebralo batoh. Tak jsme k němu slanili a pak se zpátky dostali po hřebenu na ledovec a šli zpátky. Pak jsme vzali doktora a Vildu a dali asi tři nebo čtyři lehčí výstupy.

Za nejhezčí výstup osobně považuju štít Ariana, to byla poctivá tatranská pětka. Dávali jsme štítům jména: Hevad, James atd. S Bedřichem a Vildou jsme vylezli menší vrchol a chtěli ho pojmenovat Kuh-i-Werich, že jsme umělecká skupina, ale Šedivý nám to rozmluvil, protože Werich zrovna v té době nebyl u vrchnosti oblíben.

Zpětný pohled

Na základě podmínek, které jsme tehdy měli, to byl velký úspěch. Vezli jsme všechny potraviny, výzbroj a výstroj s sebou, dohromady to mělo čtyři a půl tuny. Já měl na starost potraviny a že jsem měl osm let zkušenost se zásobováním horských chat v Jeseníkách, tak jsem to zvládl. Dělali jsme i výzkum pro armádu, protože jsme testovali lyofyziované potraviny a vojenský chléb, který vydržel. Příprava byla náročná. Nevěděli jsme, co nás čeká, tak jsme museli mít dostatek lan, skob atd.

Myslím, že 17 vrcholů byl úspěch. Byl to začátek expedičního horolezectví v ČSSR. Díky tomu, že jsme dosáhli lezeckých, vědeckých a dokumentárních úspěchů, to pomohlo k tomu, že se další expedice lépe prosazovaly a dostávaly k nim povolení. I ostatní podniky pak přispěli finančně a materiálně. Devizy nebyly, tak to bylo nutné. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech se začaly realizovat další československé expedice. Afghánistán byl průlom k dalším expedicím.