Kavkazské příběhy – gruzínský Kazbek

Putování majestátním Kavkazem pokračuje! Role vypravěče se tentokráte pro změnu ujme náš kolega Filip, který nás provede po svazích Kazbeku, ledem pokryté sopky a třetí nejvyšší hory Gruzie.

Na Elbrus jsme vystoupili, nastal čas přesunout se ke druhému cíli. Cestou pod Kazbek jsme si střihli asi nejnáročnější část naší výpravy, a to překročení hranic. Dostat se do Ruska zase takový oříšek nebyl, i když jsme museli řešit různé problémy s vízy nebo úřednicí na imigračním, která neuměla anglicky. Přejet z něj do Gruzie bylo o poznání obtížnější.

Hranice se dala překročit pouze v autě, a tak nás na přechodu čekala obrovská kolona. Naštěstí se nám podařilo domluvit s Armény, kteří jeli poloprázdným vozem a stáli už zhruba v polovině fronty. Přesto nám však trvalo dalších 8 hodin, než jsme dojeli až k čáře. Blížila se půlnoc, jenže naše auto z neznámého důvodu odstavili. K samotné kontrole jsme se dostali po dalších 6 hodinách čekání, asi v osm ráno, nicméně ještě půl hodinu nám zabralo šaškování s pasy ve strážnici, aby nás vůbec pustili z Ruska. Jakmile se povedlo i tohle, probíhala cesta už zcela bez problémů. Tedy skoro, neb vysvitlo slunce a auto, ve kterém jsme seděli, se začalo pomalu vařit. Naši arménští převozníci nás proto vysadili zhruba kilometr před cílem cesty, městem Stepancminda, dříve nazývaným Kazbegi. Úsek dlouhý přibližně 50 km nám trval přes 24 hodin.

Civilizace jsme měli už dost, a tak jsme vyrazili na cestu pod kopec a vyšplhali ke kostelu tyčícímu se nad městem. Moc jsme si nepomohli, neb se zde nachází pěkné tábořiště, o které jsme se museli podělit s dalšími turisty. Ráno jsme se konečně vydali na pochod do základního tábora. Bohužel už ne v plné sestavě. Jednomu členovi party otekly nohy takovým způsobem, že se nebyl schopen nasoukat do bot. Směr Kazbek jsme nabrali jen tři.

Cestou do base campu jsme potkávali velké množství lidí, kteří se byli pod horou jen podívat nebo se dokonce vraceli z vrcholu. Velké většině jsme celkem bez problému rozuměli, jelikož mluvili česky nebo polsky. Stezka vedla malebným údolím řeky vytékající z ledovce. Movitější turisté si mohli zaplatit hotýlek v půli trasy a vynesení zavazadla na koni až do tábora. My se tam dostali po vlastních brzy odpoledne. Počasí nám moc nepřálo, base camp halila mlha, a tak jsme se ani nemohli porozhlédnout po okolí. Příznivé zprávy pro nás neměli ani v záchranné stanici provozované polskými záchranáři, kde každý den vyvěšují předpověď počasí. Ta na další dny hlásila mlhu a přechodně i sněžení. Řekli jsme si, že to ráno zkusíme a uvidíme.

Vstali jsme časně a už ve 3 hodiny vyrazili do celkem jasné noci. Mlha bohužel začala padat ještě dříve, než jsme nastoupali k ledovci. U toho jsme si řekli, že nebudeme riskovat a otočili to zpět. Cestou jsme naráželi na lidi, kteří stále doufali, že se dostanou na vrchol. Setkání s asi dvacetičlennou skupinou doprovázenou vůdci a stoupající nahoru v nás vyvolalo pochybnosti, zda nebyla chyba se vrátit. Hlodání nakonec zvítězilo, a tak jsme za připojili do zástupu za onu velkou partu. Tou dobou už se rozednívalo, jenže to bylo k ničemu, protože jsme neviděli nic jiného než mlhu. Všude bylo bílo, sledovali jsme tedy lidi před námi.

Stoupání skončilo až kolem poledne, kdy se skupina před námi začala radovat. Na základě toho jsme usoudili, že jsme na vrcholu. V mlze jsme viděli zhruba na dva metry, takže jsme rovnou vyrazili na nekonečnou pouť dolů, zase v těsném závěsu za velkou skupinou s místními guidy.

Aby toho nebylo málo, začalo ještě otravně sněžit. Když jsme opustili ledovec, mlha rázem zmizela. Ten den jsme chtěli sejít až dolů do městečka, jenže v blízkosti základního tábora přešlo sněžení v déšť, a tak jsme přece jen byli rádi, že jsme zalezli do stanů s cílem počkat do dalšího dne na lepší počasí.

Pozdě večer jsem zjistil, jaká byla chyba to, že jsem si v mlze nenasadil sluneční brýle. Postihla mne sněžná slepota. V každém oku jsem cítil pichlavou bolest. Měl jsem pocit, jako bych v nich měl docela velké kamínky. Po protrpěné noci jsem se probudil do krásného rána, které jsem však bohužel už neviděl. Na přímém slunci jsem nebyl schopen zaostřit na objekty ve vzdálenosti větší než jeden metr. Bolest neustupovala. Abych alespoň něco viděl, musel jsem mít na sobě nasazeny dvoje sluneční brýle. Jen tak bylo světlo dostatečně tlumené.

Následný sestup do nížin proběhl bez další újmy. Přes den jsme zrelaxovali a ráno se vydali maršrutkou do historického města Mccheta, které leží poblíž Tbilisi. Zrak se mi naštěstí částečně vrátil, a tak jsme mohli obdivovat krásy místních starých klášterů společně. Všechny tři jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Protože nám nezbývalo mnoho času, navštívili jsme cestou na letiště do Kutaisi už jen skalní město Uplisciche a Gori, tedy rodiště J. Stalina. Na cestování po Gruzii jsme měli docela štěstí. Jízdenky na vlak se kupují až po nástupu, a to za jednotnou cenu na jakoukoliv vzdálenost. Ta činí 1 Lari, což je v přepočtu cca 9 Kč. Ve spoji do Uplisciche se s námi průvodčí ani nechtěl bavit, neboť neuměl anglicky, takže jsme se svezli zadarmo. Platili jsme až za zhruba 150 km dlouhou jízdu z Gori do Kutaisi.

Když jsme posléze naši výpravu rekapitulovali, uvědomili jsme si, že jsme v mlze zbytečně riskovali, když jsme se nechali zviklat lidmi postupujícími k vrcholu. Pokud bychom ztratili skupinu před námi, nemusel výstup vůbec dopadnout dobře. Naštěstí se nic vážného nestalo a my si odnesli cennou zkušenost. Sněžná slepota po třech dnech zcela odezněla a všem nám dala ponaučení o tom, že na sněhu ve vyšších nadmořských výškách je potřeba mít sluneční brýle za jakéhokoli počasí.