LYSACUP 3in1 – již nikdy výhodná balení

Vlak seriálu běžeckých přednášek, který v minulých měsících zavítal do několika koutů naší krásné vlasti, dorazil o víkendu do své cílové stanice. Není těžké uhodnout, že nádražní – Ostravice, železniční stanice. Právě zde v sobotu startoval další díl legendárního beskydského závodu Lysacup, který pořadatelé tentokráte rozšířili o „dobrovolné“ druhé kolo výběhu na Lysou horu. „To se ti bude moc líbit“, hlásí mi do telefonu energický chlápek Honza z HUDY Frýdek-Místek. A já trouba mu na to skočil.

Zimní horské radovánky

Lysacup je zimní etapový závod v běhu do vrchu, jehož historie sahá až do roku 2001. Na prvotní měření sil party kamarádů navázalo v roce 2003 opravdové zápolení. Závod se od té doby řádně rozrostl, nic ovšem neztratil na takřka rodinné atmosféře, která ve startovním poli panuje. Není se vlastně čemu divit, běžci se na čáře setkávají každý týden, a tak se mezi sebou často dobře znají.  Celkově na vrchol Lysé hory různými trasami vystoupají při 17 na sebe navazujících etapách. Mnoho z nich nevynechá ani jednu, někteří dokonce i několik let po sobě. Soutěží jednotlivci i týmy, běží se mistrovství, noční i silvestrovský speciál.

Předstartovní běžecký seminář La Sportiva

Před samotným startem závodu se na padesát běžkyň a běžců uchýlilo do prostor osvěžovny v Beskydském pivovárku. Hanba jim, nasávat hned po rozbřesku, napadne možná jednoho. Cílem ovšem nebylo podpořit české evropské prvenství nebo druhenství v množství vypitého zlatavého moku. Zúčastnění tentokrát nasávali tipy usnadňující pobíhání všeho druhu. Posluchačstvo nebylo vzhledem k denní době příliš přehlcováno odbornostmi. Přednáška se spíše nesla v duchu hledání odpovědí na časté běžecké otázky: Běží se rukama? Potřebuji pronační obuv? Mám se nadechovat do hrudníku? Zazněla možná východiska, venku jsme si ještě stihli prakticky osvojit techniky pro uvolnění horních končetin před pohybovou aktivitou. Čas byl ovšem neúprosný, brzy jsme vyběhli směr startovní HUDY brána.

Hodina „H“

V prostoru startu se to doslova hemží barvičkami. Lysáci, jak si místní borkyně a borci říkají, jsou na svůj seriál závodů patřičně hrdí a bezmála třístovkovou účastí to potvrzují. Že se rozhodně nejedná o novice-amatéry odhaduji dle jisker odskakujících od okovů na podrážkách jejich běžeckých bot. Smutně přitom shlížím ke své gumové podešvi. Nesmeky by se hodily. V hemžení mě ještě stačí zaujmout několik jedinců oděných pouze do trik s krátkými rukávy a už na mě mává Honza, asi briefing. Nikoliv. Jelikož se má geografická znalost Moravy a Slezska, tím spíše ta horská, rovná znalostem nukleonickým, opakuje mi snad podesáté, kam se mám po závodě přemístit. Pas si prý brát nemusím, věří mi. Organizátor závodu Petr Hudeček (ano, to není ten náš Jindra) už jen zakřičí a masa se rozbíhá do pozvolného zledovatělého stoupání.

Nahoru, na horu

Varován před přílišnými ambicemi se rozbíhám s první třetinou startovního pole a pomalu postupuji vpřed. Čelo závodu je tou dobou již v nedohlednu. Znám ty místní šílence z časů našich účastí na Beskydské sedmičce – morfologie kamzíků, stehna jako kytary a lýtka nabitá dynamitem. Vědom si svých ortopedických neduh se na pokraji srdečního selhání prodírám řídnoucím davem vzhůru. Cestou míjím hojné počty turistů v obou směrech – lidé se v této části republiky pravděpodobně rodí s batohem na zádech. Ohromující.

Na rozcestí zvaném Lukšinec se ze směrové tabule dovídám, že na vrchol je to dva a půl kilometru a rozhoduji se „do toho dupnout“. Hned vzápětí si vzpomenu na čertovskou pohádku, v níž je chudák mlynář Máchal zachvácen srdeční příhodou při pokusu o „kvapík“. Vrstevnice se totiž v závěru kopce zhustí natolik, že bych se o terén před sebou snad mohl opřít čelem. Serpentiny před vrcholovou planinou mi evokovaly jižní Čechy, respektive každoroční výlov rybníků spojený s utrpením a stresem ryb marně lapajících na souši po dechu. Dvě sportovně oděná tělesa, linoucí se ve stejném směru přede mnou, se stávají pro dnešek mou jedinou motivací. Před čipováním prvního vrcholu jsem skutečně před nimi, zaujímám sníženou polohu a mám pocity posledního tažení.

Ještě jednou

Fyziologické funkce se navrací do přijatelných hodnot a já se dle literárního „vzhůru dolů“ vydávám poprvé zpět do údolí. Místní běžkyně a běžci si mě patřičně „natírají“, ztrácí se v příkrých serpentinách a já si bez jejich vedení lehkým zakufrováním příjemně prodloužím trasu závodu. HUDY oblouk mě brzy přivítá na první občerstvovačce. Prohodím pár slov s Honzou, hrknu do sebe hrnek kofeinu s cukrem a pokračuji podruhé vzhůru.

„Dneska mi to, kurňa, neběži“, sdílí se mnou u Korýtka své pohnuté pocity muž předdůchodového věku. Zdejší klasika. Nakonec, při druhém výstupu míjím dámy s batohem na zádech, jejíchž rok narození svým terapeutickým okem datuji do čtyřicátých let minulého století. Fenomenální. Nebeská modř a zářící slunce vytáhlo dnes k vertikálnímu výletu doslova davy. Proplétám se jimi, uhýbám četnému počtu shora běžících jedinců a stěží dýchám. Konečně zahlédnu i napodruhé vrcholové HUDY prapory a s jásotem přihlížejících čipuji oficiální konec závodu. V ten čas jsou na 1325 me vysokém kopci stovky spoluobčanů a já jsem nesmírně potěšen, že se mohu společně s nimi konečně pokochat výhledy do dalekého okolí.

Inspirativní, milé, obdivuhodné

Podobně jako v dalších městech, i v Ostravici šlo čistě o přednesení tématu. Agilita Honzy  při realizaci přednášky naprosto podtrhovala pozitivní náboj, jakým plá celý LYSACUP. Nadšením hoří organizátoři, účastnice a účastníci závodu a neméně stejně i všichni ti, které v čase závodu míjíte na silnicích a stezkách závodní tratě. Za celou dobu se na mě nikdo ani jedenkrát nezlobil, že „tady běhám“, ba naopak, všichni povzbuzovali k rychlejšímu postupu a ochotně ustupovali stranou. Můj obdiv patří každému, kdo se do tohoto podniku dobrovolně pravidelně hlásí. I tak prohlašuji – již nikdy více výhodná balení! Úsilí a čas vložený do pokusu o osvětu stál ale rozhodně za to. Díky i vám, beskydští, že jsem mohl být u toho. Hore zdar!