The Elements Diary: První natáčecí den na Mistrovství ČR ve freedivingu

22. 6. 2015

Naše první zastavení se odehrálo na Mistrovství České republiky ve freedivingu, které nedávno proběhlo na plaveckém bazénu v pražské Hostivaři. A proč právě tam? Jelikož jedním z hlavních aktérů našeho filmu je nádechový potápěč Michal Rišian, který na mistrovství nemohl chybět, museli jsme i my být samo sebou u toho. A tak padla pomyslná první klapka filmu The Elements. Bohužel byla skutečně jen pomyslná, neboť tu reálnou nám totiž na natáčení minulého filmu někdo ukradl, a tak ‟klapeme” už raději jen imaginárně.

Přestože máme s natáčením řady sportů již mnohaleté zkušenosti, svět freedivingu tvoří výjimku, neboť zde jsme úplnými nováčky. Dokladem je i to, že závodů v nádechovém potápění jsme se zúčastnili poprvé a vůbec jsme nevěděli, co nás zde bude čekat. A tak se přihodilo, že jsme Michalův výkon v první disciplíně, kterou byla statická apnoe, kdy se potápěč pokouší o co nejdelší zádrž dechu pod vodou v klidové poloze, málem propásli. Jak se to mohlo stát? Michal neboli Miško, jak mu všichni kamarádi potápěči říkají, byl v pořadí jako jeden z prvních. Nejdříve zaznělo z amplionu, že je na řadě warm up pro první závodníky. Jojo, víme, co je to warm up, ale u freediverů probíhá trochu jinak, než jak to známe ze cvičení. Michal si zkrátka lehl na okraj bazénu a zavřel oči.

Jakkoli byla daná situace pro kameru na chvíli zajímavá, naši pozornost si tento statický záběr dlouho neudržel. Lákal nás ruch závodního prostředí a neodolali jsme, abychom se co nejdříve vydali zachytit celkovou atmosféru závodů. Přitom jsme samozřejmě nedočkavě čekali, až uslyšíme z amplionu slavnostní odstartování závodu a Michal bude povolán na ‟startovní čáru”, respektive do svého vyhrazeného prostoru pro ponor. Ale kdeže zlatá rybko … Najednou náš kameraman Tomáš zmateně mává a běží směrem k závodnímu prostoru, což na mokré podlaze okolo bazénu s batohem na zádech a těžkým stativem v rukou nebylo zrovna jednoduché. Zjistil totiž, že Miško už leží na hladině a rozhodčí bedlivě sledují čas na stopkách. Ještě štěstí, že freediveři vydrží pod vodou tak dlouho. Stihli jsme na místo doběhnout včas a natočit alespoň Miškovo vynoření po 6 minutách a 7 sekundách, což byl nejlepší čas v mužské kategorii. Když si představíme, že jsme to málem prošvihli…

Přes počáteční nedopatření jsme tak zjistili, že závody v nádechovém potápění mají svá velká specifika a probíhají zcela odlišně od jiných sportovních klání, která jsou běžně známá. V celém prostoru u bazénu panuje klidná a tichá atmosféra. Nikdo zbytečně nemluví a už vůbec ne nahlas. Z amplionu se nese pouze odpočet do tzv. official topu (pokynu pro ponor do vody), ale s vyvoláváním závodníků na start počítat nemůžete, neboť každý z nich sám dobře ví, kdy na něj přijde řada. Bazén je navíc rozdělen na několik částí s dohledem rozhodčích, takže se může potápět vícefreediverů najednou. Výsledné časy se sdělují tiše, maximálně se tu a tam ozve obdivný potlesk. Fanoušci hokeje či fotbalu by si zde na své určitě nepřišli. Vždyť i z tribuny diváci jen tiše pozorují své favority a skoro ani nedutají, natož aby pokřikovali třeba -„Miško do toho!“- či dělali mexickou vlnu.

Freediveři mimo své výkony polehávají a posedávají okolo bazénu na svých podložkách nebo se vznášejí na hladině vody. Člověk si nepřipadá ani jako na závodě, spíše celá situace připomíná meditační seanci. Má to však obrovskou sílu. Úžasná relaxační a přátelská atmosféra vás brzy pohltí a současně si o to více uvědomíte náročnost tohoto sportu, kdy si člověk musí pod vodou vystačit pouze s kyslíkem, který nabere do plic na jeden nádech. K tomu je zapotřebí co nejvíce snížit srdeční činnost a spotřebu kyslíku jak při ponoru, tak i před ním. Jak jsme se od potápěčů dozvěděli, dokonce i mozek a zrak spotřebovávají kyslík, a proto je důležité mít zavřené oči a snažit se na nic nemyslet. Zklidnit dech, mysl i pohyby, to je tedy ‟warm up po freediversku”.

Nejnáročnějším na celém ponoru je ale vynoření a to z toho důvodu, že potápěč má u konce ponoru minimální hladinu kyslíku a hrozí ztráta vědomí. Proto je každý závodník po vynoření na hladinu povinen provést důležitou proceduru, tzv. protokol. Ten se skládá ze sekvence tří kroků. Nejdříve musí sejmout vše z obličeje, poté ukázat signál OK na prstech a nakonec říct důležitou větu - „I’m okay.“ – díky které si všichni zúčastnění oddychnou, že je skutečně v pořádku a plně při vědomí. Kroky však musí provést přesně tak, jak je dáno a v předloženém pořadí, jinak bude rozhodčími diskvalifikován.

Michal nás varoval, že na mistrovství často dochází k tzv. sambě (křečovitým nekoordinovaným pohybům) či dokonce k blackoutu (ztrátě vědomí). A tak jsme se naučili další nová slovíčka z freediverského žargonu a Tomáš se snažil natáčet všechna vynoření závodníků, kdyby náhodou přeci jen k nějaké té „sambě mambě došlo”, jak se nechal slyšet. Ne že by to někomu přál, to v žádném případě, ale přeci jen, kdyby už se něco takového událo, tak ať je jako kameraman u toho. A skutečně k jednomu blackoutu došlo, ale Tomáš byl v daný okamžik jako naschvál s kamerou na opačné straně bazénu.

Co se týká samotného natáčení, nebylo to ale tentokrát jen v našich rukou. Utěšovalo nás, že zde máme důležitou pojistku. Přestože záběry všeho toho, co se děje nad hladinou, kameramana i diváka lákají, daleko lákavější je přeci jen vše to, co se děje pod vodou! V tomhle nám zachraňoval krk náš ‟velký bratr s tykadly”, jak jsme si ho soukromě pojmenovali, Vlasta Urban, podvodní kameraman, který celé mistrovství natáčel v bazénu pod vodní hladinou. Tomáš mu jen tiše záviděl, protože na bazénu bylo jako v tropech a on se celý den topil ve vlastním potu, zatímco Vlasta si bublal celý den v osvěžující vodě pod hladinou. I když, Vlasta by měl po celém dni stráveném ve vodě možná jiný názor na to, pro koho bylo natáčení příjemnější…

Ale vraťme se k Michalovi. Druhou disciplínou byla dynamická apnoe, což znamená, že freediver plave pod hladinou za pomocí ploutví, monoploutve nebo bez ploutví a měří se maximální vzdálenost, kterou na jeden nádech uplave. Tady už jsme nechtěli nechat nic náhodě, protože to byl poslední pokus natočit Michala na bazénových závodech, a tak jsme se o přestávce snažili zjistit si co nejvíce informací. Miško nám vysvětlil, že poplave tam a zpátky a zase tam a zpátky a tak dále, tedy že těžko může odhadnout, kdy a kde se vynoří, což nám celkově moc nepomohlo. Sebejistě však prohlásil, že tohle bude brnkačka a on uplave nejvíce ze všech zúčastněných, jelikož tam na něj v tuhle chvíli nikdo nemá. No jo, ne nadarmo se mu přezdívá Enzo podle postavy z filmu Magická hlubina.

Tak nastala druhá disciplína, při které porota i diváci začali nekoordinovaně pobíhat podél bazénu tam a zpět, aby mohli sledovat plovoucího freedivera do chvíle, dokud se nevynoří, neboť to mohlo být na jakémkoli místě po celé délce bazénu. Jelikož většina z diváků měla v ruce foťáky a kamery, aby zachytili moment vynoření, byl to trošku boj, abyste nikoho nezašlápli nebo nepřekáželi rozhodčím – a to s objektivem před očima. Ale opět to bylo to kouzlo, které vás dokáže uchvátit ve chvíli, kdy se závodník konečně vynoří a vysloví ono šťastné: „I’m okay.“

Za Michalem přišla na druhou disciplínu jeho manželka se synkem, a tak trávil čekání na svůj moment s nimi. Jakmile se ale jeho ponor blížil, sedl si na židli v čele bazénu, zavřel oči a to už ho nesměl nikdo rušit. My ho zároveň zpovzdálí sledovali, abychom tentokrát nic nepropásli. Když ohlásili jeho official top, ponořil se a uplaval s monoploutví neuvěřitelnou délku 201 m. Podle všeobecného očekávání to byl opravdu nejlepší výkon ze zúčastněných, a tak obhájil již počtvrté titul Mistra České republiky. Což jsme samozřejmě zaznamenali a už nám nic neuniklo.

A pak přišla změna. Jakmile se vyhlásil oficiální konec mistrovství, najednou, jak mávnutím kouzelného proutku, vše ožilo. Jakoby se království Šípkové Růženky probudilo z dlouhého spánku. Všude pohyb a hluk, jak si všichni sdělovali své dojmy. Pak následovala závěrečná afterparty v hostivařské restauraci, kde byste relaxační klid už jen těžko hledali. Vítězům zde byly předány velké medaile odlité z čediče, které byly tak těžké, že by je mohli klidně použít místo zátěžního olověného obojku, který používají k ponoru do hloubky.

Teprve v tu chvíli jsme měli konečně možnost sejít se s vytíženým Martinem Zajacem, pořadatelem mistrovství a vedoucím klubu Apneaman a naplánovali jsme natáčení Michalovy účasti na mistrovství světa, které se bude konat v říjnu v Itálii. Poslední informace, které jsme ještě před odchodem získali, byly od podvodního kameramana Vlasty: „Nejtěžší není natáčení jen se psy a s dětmi, ale hlavně s freedivery!“

Tak jsme zvědaví, jak to vše bude pokračovat… A vy buďte u toho s námi!