Prstové boty na treku

Máte pocit, že se v prstových botách nedá podniknout pětidenní putování divokou přírodou? Vydejte se s našimi prodejci Mañasem a Prokopem na oblíbený skandinávský trek Fjällräven Classic. Tito dva dobrodruzi obuli prsťáky Five Fingers a dokázali, že to je možné. A může i pršet.

Žily byly jednou dva páry bot Five Fingers. Ale ne ledajakých. Byly to boty prstové. Říkejme jim prozatím podle velikosti „42“ a „43“. Jednoho dne se ocitly v bagáži dvou chlapíků, putujících za polární kruh. Vyráželi na trek Fjällräven Classic z Nikkaluokty do Abiska. Čtyřicet dvojky byly nazuty hned od začátku dredatým chlapíkem s velkým odhodláním. Říkejme mu třeba Prokop. Čtyřicet trojky zatím zůstávaly v bezpečí batohu druhého nadšence Mañase a jen tiše záviděly svým sokyním v podobě Lowa Zephyr, že můžou ukrajovat první kilometry treku. Čtyřicet dvojky však nezůstaly bez povšimnutí průvodce: „Hey boy, máš i pohorky, že jo?“ Reagoval trochu nervózně guide Anton. Odpověď, kterou dostal, ho příliš neuspokojila. Anton měl Prokopa od této chvíle v merku.

Vzhůru do hor

Začátek treku vedl po pěšině z udusané hlíny, občas nějaký ten balvan nebo kámen. Cestu lemovaly všudypřítomné břízy. Asi v polovině dne přišla pauza na oběd a příležitost pro Čtyřicet trojky užít si švédské krásy. Zephyry musely do krosny. Cesta se nesla stále ve stejném duchu, občas jen nějaká ta lávka, sem tam víc kamenů. Den končil asi po 22 km kousek za Kebnekaise Fjällstation u krásného potoka vytékajícího z ledovce na nejvyšší hoře Švédska. Právě v něm dostaly nožičky Prokopa a Mañase zasloužený relax. Jistě tušíte, že voda nebyla zrovna nejteplejší, ale o to lépe uzdravovala.

Druhého dne poutníky kamenitá cesta přiměla ke změně obuvi. Čtyřicet trojky nakonec skončily v batohu a Čtyřicet dvojky čekal další den na nohách. Místy se překonávaly kamenná moře, šlo se kolem řeky, břízy vystřídaly břízky trpasličí, míjel se dramaticky vypadající vrchol Tolpagorni. Po mírném stoupání následovalo klesání k check pointu. Tady na lidi čekalo překvápko. Kromě chutné placky s kaší, brusinkami a sobím masem se dostavil i déšť. Přišel čas na píseň proti trudomyslnosti, kterou si však nezpívaly hrdinné prsťáky. Vypadaly, že jsou ve svém živlu.

Na sklonku dne se počasí opět umoudřilo. Našli jsme si místo pro bivak. Prstoví odhodlanci vyrazili do Salky na pivo. Salka není hospoda, jak by se mohlo zdát. Je to místo na trase, kde se nachází maličký krámek pro doplnění zásob trekařů. Cena zboží odpovídá nutnosti zásobování helikoptérou. Šlo se půlhodinku ostrým tempem. I Mañasovi prsťáky se opět mohly provětrat. Večer už jen v řece spáchat hygienu a užít si trochu té společenské konverzace.

v prsťákách až ke sněhu

Třetí den přinesl opravdovou výzvu v podobě nejdelší pouti a největšího převýšení. Stoupání nebylo na evropské poměry nijak extrémní, přesto docela výživné. Prokop ho v prsťácích v klidu zvládl. Bylo ovšem znát, že oproti normálním botkám dostala lýtka víc zabrat. Pohoda, jsme nahoře. Povinný otisk do sněhu.

Sestup do závětří a oběd. Mañasovy boty, do té doby schované, přece jen našly tento den uplatnění. Jeden z partičky trekařů se totiž během třetího dne se svými botami rozkmotřil. Čtyřicet trojky mu padly jako ulité. Byl z nich nadšen. Oproti otlakům na achilovce z jeho bot to byla příjemná změna. Po dvaceti kilometrech už ale bylo znát, že jeho nožky nejsou zvyklé. Chtě nechtě je večer vrátil. Naznal, že otlaky budou možná snesitelnější než unavené a pálící chodidlo. Na večerní kratochvíle a výlet do sauny si je původní majitel zase rád vzal zpátky.

koupání v jezeru 

Čtvrtý den se Mañasovy Čtyřicet trojky zase vrátily do krosny. Prokop vesele pokračoval a vypadalo to, že celý trek dotáhne. Jen ty občasné brodíky představovaly čáru přes rozpočet. Kde to nešlo přeskákat, tak to prostě prošel. Ty boty opravdu dobře schnou, když je má člověk na noze. Největší zpestření tohoto dne přineslo koupání v jednom z řady jezer za Alesjaure, pod kopcem Vista Svarre.

Se soumrakem se naše skupinka dokodrcala do posledního nocoviště na trase. Čekalo nás fantastické překvapení v podobě palačinky se smetanou a marmeládou. A káva k tomu, to je samozřejmý. Takový nakopávač morálu. Okolo cesty už zase rostly pořádné břízy, o dřevo na oheň tak nebyla nouze. A nebylo by to ono, kdyby se člověk zase nepřezul do prsťáčků a nespáchal hygienickou a regenerační koupel v potoku. Tento se jmenoval Siellajåkka.

five fingers úspěšně v cíli

Pátý, závěrečný den. Počasí nám opět přeje. Po svižné ranní rozcvičce vyrážíme s mírně nostalgickou náladou směr Abisko. Není důvod se šetřit, Mañas nazouvá prsťáky už ráno. Ze začátku šlapeme po břehu jezera Abiskojaure, posléze kolem potoka Abiskojåkka, který se ke konci treku stahuje do krásné soutěsky, aby v závěru zmizel v tunelu. To už jsme ale v podstatě na konci. Cílová brána, na místě hromada dalších trekařů. Sláva nazdar výletu, jen jednou jsme zmokli a už jsme tu.

Jak to vidí Prokop Z HUDY BRNO

Boty Five Fingers mám asi rok a půl, konkrétně model V-Run. Chodím v nich běhat, ale považuji je spíše za doplněk ke klasickým botám. Stále jsem se nepropracoval k tomu, abych zvládl svou standardní zátěž pouze v pětiprsťácích. Model CVT-Wool nosím ve městě především v chladnějších dnech. Ani tak ovšem nenachodím žádné extra dlouhé distance. Proto pro mne byla zkouška Five Fingers Trek Ascent na treku za polárním kruhem výzva. Říkal jsem si, že v prstových botách a na těžko to určitě nebude jen tak. Trek Ascent ovšem ukázaly, že jsou více než plnohodnotnými trekovkami.

Boty perfektně sedí na nohou, nikde se nešoupou a nehýbou, a tím pádem není problém s puchýři nebo otlačeninami. Podrážky skvěle drží, a to dokonce i na mokré skále. Sice nejsou nepromokavé, ale pokud navlhnou, není chůze v nich nepříjemná. Rychle vysychají, tudíž promoknutí nepředstavuje velký problém. Pokud zrovna neputujete týden v dešti.

Po 110 km s 12 kg na zádech mohu Trek Ascenty jen doporučit. Pokud ovšem nejste na pětiprsté boty zvyklí, začínejte pomalu. Přecenění sil by mohlo být velice nepříjemné. Achilovky a lýtka by vám to nemusely odpustit. Chůze ve Five Fingerech přece jen zaměstnává svaly trošku jinak a tělo si na tuto zátěž nejdřív musí zvyknout.

Jak to vidí Mañas Z HUDY JIHLAVA

Five Fingers V-Alpha nosím od jara. Postupně jsem si navykl a trochu se v nich naučil chodit. Testované Trek Ascent mají o poznání měkčí podešev a oproti V-Alpha více odpustí. Přesto jsem měl po prvním dni treku pocit, že chodidla cítím více, než je zdrávo. Proto jsem se rozhodl situaci příliš nepokoušet. Celkově jsem je měl asi na 30 km treku a každý večer na nocovišti.

Domnívám se, že se jedná o parádní přilnavou botu, na níž si brzy zvyknete. Vhodná je především na jednodenní výlety. Na vícedenní pouť s krosnou bych ji osobně nedoporučoval, ačkoliv Prokop dokázal, že je to možné.