Jindřich Hudeček o prvovýstupu v Patagonii

Vypadá to, že se Patagonie stala tvou srdeční záležitostí. Kdy jsi tam byl poprvé?

V Patagonii jsem byl poprvé s Tomášem Sobotkou v roce 2006. To se nám hned povedlo vylézt na Fitz Roy Franco-Argentinskou cestou. Měli jsme tenkrát veliké štěstí na počasí. V den výstupu jsme se přesně trefili do okna dobrého počasí, které je v Patagonii tolik vzácné, což už zase nebylo dalších 14 dní. V hospodě nás pak poplácávala světová elita po ramenou, protože jsme byli jediní, kdo něco stihl v tomto období vylézt.

V Patagonii je počasí dost proměnlivé a je pověstné silným větrem. Dá se spolehnout na předpověď počasí?

No úplně tak ne a hlavně ve vesnici El Chaltén, která slouží jako základna horolezcům, sedíte v kraťasech, popíjíte na slunci kávu a vidíte vracející se promrzlé horolezce z výstupu. Přitom cesta z El Chalténu pod nástupy Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron a Cerro Standhart, Fitz Roy trvá rychlou chůzí jen 6 až 8 hodin – záleží na tempu. Nejstabilnější a nejteplejší počasí bývá v prosinci až březnu, ale není to pravidlo. V této době je také delší den (až 18 hodin světla).

Proč se do Patagonie neustále vracíš?

Mám rád lezení, které Patagonie nabízí. Dlouhé náročné přístupy, proměnlivé počasí, krásné lezení v pevné žule. Už při samotném přístupu pod úpatí stěny se střídají terény jako je chůze po ledovci, v suti, někdy brodění ve sněhu, okolo vás krásná příroda jako jsou jezera a planiny, ze kterých se zvedají žulové věže. Ve stěně se pak střídá obtížné lezení ve skále, mixové lezení, drytooling, k tomu musíš být rychlý a mít odvahu, protože spousty lezeckých délek nejde úplně bezpečně odjistit. Prostě horské lezení se vším všudy. A to mám rád.

Michal Brunner a Jindřich Hudeček při prvovýstupu na Michal Brunner a Jindřich Hudeček při prvovýstupu na Aguja Poincenot v Patagonii

V Patagonii jsi už stačil vylézt dvakrát na Fitz Roy, jednou na Cerro Torre a poslední dva roky se vracíš za prvovýstupem na Aguja Poincenot. Jak jste daleko?

Vlastně nejdříve jsme si minulý rok vybrali nový směr na Cerro Standhart, ale po dvou délkách jsme se rozhodli vzhledem k náročnosti nepokračovat. Až potom jsme si vyhlédli krásný směr na Aguja Poincenot  (3 002 m), kde jsme dolezli 200 metrů pod vrchol. No a letos jsme přidali k třem délkám v headwallu další tři a k vrcholu nám chybí ještě jedna 45 metrová délka těžkého skalního lezení a pak dvě délky lehkého lezení po hřebeni. Zkrátka, řekli jsme si, že dokud cestu nevylezeme, tak tam budeme jezdit.

Poznámka: Stěna Aguja Poincenot
(3 002 m),  se nachází  na území Národního parku Los Glaciares v Patagonii v Argentině v sousedství známé hory Fitz Roy.

Jak  obtížné  jsou jednotlivé délky?

V začátku jsou mixy a ledy o sklonu do 70°.  V headwallu přichází na řadu už těžké horské lezení v komínech, spárách a trhlinách, které odhaduji tak do 6c+.  Ale v horách se obtížnost těžko posuzuje.  Hraje tam roli únava, špatný  a nezajištěný terén, zima... Letos nám opravdu počasí nepřálo. Loni jsem první tři délky vylezl volně, ale letos kvůli zimě a zaledněné skále jsem některé úseky lezl s cepíny, což samozřejmě znamená pomalejší postup. V jedné 50metrové délce jsem strávil dokonce 1 hodinu a 30 minut.

Co tě na prvovýstupech baví?

Pocity při prvovýstupech jsou úplně jiné než při opakování cest. Lezec je pořád
v nejistotě, zda se dostane na vršek, co ho čeká v další lezecké délce, zda zvolil ten správný směr, jaké bude počasí… Celou dobu čelíte větru, zimě. A to se mi líbí. Ta nejistota, objevování a dobrodružství.

Nákres prvovýstupu na Aguja Poincenot

A co vás letos v dokončení prvovýstupu zastavilo?

Opět nás zaskočilo patagonské nevyzpytatelné počasí. Foukala vichřice o síle 80 km/h a teploty klesly na -10 °C. V takových podmínkách bychom stejně nebyli schopni přelézt vrcholový hřebínek, a tak jsme se rozhodli pro sestup. Slanili jsme stejnou cestou výstupu a na úpatí nás čekalo ještě jedno překvapení. Po našem stanu v záhrabu zbyly jen šňůrky. Silný vítr ho odnesl i s jeho obsahem.

Nepřemýšleli jste o bivaku ve stěně?

Nejprve ano, a byli jsme na bivak i připraveni, ale při druhém pokusu jsme zjistili, že jsme schopni za 24 hodin vylézt na vrchol a za dalších 24 hodin se vrátit do El Chaltén.

Nechávali jste si pro další pokus ve stěně fixní lana?

Nenechávali. Pokaždé jsme se snažili vylézt cestu na jeden zátah. Letos jsme měli tři pokusy. Každý pokus nám zabral zhruba týden – tři dny výstup, tři až čtyři dny odpočinek. V prvním pokuse nás odradil zaledněný headwall a rozhodli jsme se čekat, až se oteplí. To se nestalo, a tak jsme tři nové délky lezli drytoolingově. Třetí pokus se nesl ve stejném duchu.

Kolik jste osadili postupového jištění?

Dnešní trend v Patagonii je zanechat toho po sobě co nejméně, ale my jsme si chtěli zajistit alespoň solidní sestup a osadili jsme v pěti délkách v headwallu vždy dva nýty pro slanění a v jedné délce jsme využili přírodního štandu za skalní hrot.

Jak se na Patagonii připravuješ?

Nijak speciálně. Lezu na písku, což je svým charakterem tomu patagonskému lezení hodně podobné. Spáry, trhliny, komíny, lezení na tření, s morálovým nádechem. Pak běhám a jezdím na kole.

Máš svůj oblíbený lezecký materiál?

Musí být určitě lehký a zabírat co nejmíň místa.  Takže si vybírám nejlehčí friendy,  lana,  jistítka, helmu, cepíny, mačky... A s množstvím  materiálu do stěny to také z důvodů úspory váhy nepřeháním.  Někdy se stane, že se ocitnu 10 metrů nad posledním friendem – víc jsem si jich prostě nevzal a nezbývá mi než ctít heslo: „prvolezec nikdy nepadá“.

Jaké mají lezci v El Chaltén zázemí?

Před třiceti lety spali lezci z Polska a Jugoslávie v lese a přitom dělali opravdu hodnotné prvovýstupy. To byla úplně jiná doba. Teď už v El Chaltén najdete veškeré vymoženosti moderní civilizace od hotelů, občerstvení, obchodů, a vlastně když zabereš, tak z ledovce pod Fitz Roy jsi za 6 až 8 hodin v teple hospody. V okolí je pěkné bouldrování, lezení s lanem, neustále dobré počasí…

Máš nějakou stálou partu, s kterou do stěn vyrážíš?

Do Patagonie jezdívám s Aldou Morávkem, Michalem Brunnerem a dalšími kamarády jako je Standa Štěpán, který sice nemá až zas tak bohaté lezecké zkušenosti, ale má odvahu, vytrvalost a něco vydrží.

Takže příští rok návrat k rozdělané práci?

Určitě.